THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na první koncert amerických diktátorů LAMB OF GOD v ČR se přišlo podívat zhruba 250 lidí, což je možná málo, ale vzhledem k současnému množství koncertů a konzervativnímu vkusu českého metalového publika lze těžko očekávat vyšší návštěvnost u hvězdy, která se naplno rozsvítila teprve nedávno a jejíž světlo do ČR zatím pořádně nedosáhlo. V publiku jsem překvapivě registroval velké procento něžného pohlaví, což nebývá u podobně extrémního metalového nátěru častý jev.
Večer zahájila předkapela RUST 2 DUST svým mixem nu-metalu a metalcorových složitostí, ale ani 7-strunky Ibanez a reprobedny Mesa nezachránily zvuk, který byl mírně řečeno nevyvážený. Nahlas ozvučené bicí přehlušily potichu znějící kytary, které byly tak utopené v hluku. R2D se snaží během každé skladby o mnoho změn, což bohužel v jejich podání působí dost nepřehledně. Jakmile se kapele podařil zajímavý motiv, tak místo aby ho muzikanti nějakým způsobem rozvinuli, utekli okamžitě na další. Výrazněji vyčnívala pouze melodičtější „Changes“. Plusem kapely byl výrazný zpěvák, který chvíli řval, chvíli zpíval ve výškách, energicky mával svým kudrnatým hárem a hodně vylepšoval dojem z této slovenské kapely.
Randy Blythe z LAMB OF GOD vypadal celkem unaveně až odevzdaně, když během přestavby pódia posedával na bedně a pokuřoval z cigarety. Nikdo z přítomných by neřekl, že se z něho vyklube za pár minut takový drsňák. LAMB OF GOD svoji show začali peckami z aktuálního alba „Wrath“ a stejně jako na desce „In Your Words“ vystřídala „Set To Fail“. Zvuk se během druhé skladby vylepšil na dokonalou úroveň, kytary byly pěkně ostré a čitelné a dokonale jsme si mohli užít nápor, který živě několikanásobně překonal studiovou podobu. Nekompromisní válec „Something To Die For“, nebo vypalovačka „Dead Seeds“ jsou opravdové lahůdky a v živém provedení vyrostly (spolu s ostatními) do nečekaných výšin. LAMB OF GOD mají na metal takřka dokonalou image - dlouhé mařeny a zarostlé tváře působí přísným dojmem a že nejde jen o frajerskou pózu, dokázal zpěvák Randy o chvíli později, když naprosto nekompromisně sejmul neomalence, který již po několikáté lezl na pódium. Frontman dal jasně najevo, kde se nachází jeho teritorium, vetřelce skolil k zemi, nadělil mu několik pravých háků a poslal ho vzduchem z pódia dolů a ani při tom nepřestal zpívat (!). Počáteční rif z „Descending“ naháněl husí kůži, fanoušci šíleli, kotel se dostal do obrátek a vskutku nebezpečně vyhlížející „circle pit“ mne zahnal o pár metrů dále. Kapela se při své show pohybovala spíše ve středním tempu, z těch rychlejších si vybavuji hlavně nadšeně přijatou „Contractor“. Základní část vystoupení končila vskutku zabijácky zahraným kusem „Omerta“ z alba „Ashes Of The Wake“, při které běhal mráz po zádech.
LAMB OF GOD při své první návštěvě ČR zahráli výběr z posledních čtyř alb, mezi skladbami Randy Blythe pochválil Prahu a slíbil, že „see you next time“. Přídavkem jsme dostali ještě tři kousky a temná „Black Label“ vystoupení ukončila. LAMB OF GOD hrají razantně a s energií i celkem složité věci a myslím, že v současnosti byste těžko hledali v metalovém světě kapelu, která je stejně silná ve studiu i na živo, má tak našlápnutého bubeníka, dokonalou image a jasnou představu, kterou dokáže živě bez problémů realizovat.
Playlist: In Your Words, Set To Fail, Walk With Me In Hell, Something To Die For, Ruin, Hourglass, Dead Seeds, Blacken The Cursed Sun, Descending, Contractor, Laid To Rest, Omerta, Vigil, Redneck, Black Label
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.